Orla

O Panně a Orlu

„Jednou, kdysi dávno, v období velkého sucha, přišli do umírající krajiny dva poustevníci. Žili mezi skalami a pískem a pozorovali ostatní lidi usychat, blouznit a prosit oblohu, aby jim dala déšť. Zásoby se tenčily a začínalo právě další jaro s půdou suchou jako troud. I rozhodli se oba, že krajině a lidem v ní pomohou. Došli na místo, kde se před lety rozprostírala pole, teď ale široko daleko neviděli nic jiného než písek. Postavili se naproti sobě, chytili se za ruce, odříkali tajemné zaříkadlo a pak do země vložili prastaré kouzlo. Za nedlouho potom se písek uprostřed pouště změnil v kaluž. To místo byla poušť a na poušť v těch dobách nikdo nechodil. Ke kaluži tak nejdřív přilétaly mouchy, pak ty mouchy objevily myši, část z nich snědly, ale vody bylo dost a mouchy se v ní mohly množit. Larvy pak začaly jíst i malí ptáčci a ještěrky. Kaluž se zvětšovala až z ní byla tůňka a z tůňky jezírko. V okolí rostly květiny a keře a celá poušt se postupně proměnila v les s čarovným hájem ve svém srdci. 

I spatřili k smrti žízniví lidé ve své poslední hodince ten živoucí zázrak. A proto, že byli po dlouhou dobu ve velkém zkoušeni, chovali se k lesu a k živé přírodě kolem něj s velikou úctou. Brali si jen to, co nezbytně potřebovali a nazpátek pak nosili obětiny. Každý, co mohl: suchou růži jako upomínku na lásku, kterou pohlitilo sucho, jedno ze dvou schovaných jablek nebo pecku meruňky, z už mrtvého sadu…

I les se odměnil a do roka vrátil desetkrát, co mohl. Výhonky ovocných stromů začaly natahovat svoje drápky a rudý palouk růží oznamoval voňavý příslib budoucích dní. Lidé porozumněli lesu a dobře věděli, co mu mohou nabídnout, aby za čas sklidili, když ale zkoušeli zemi poorat, nic z ní nevzešlo. Tak semena jen přinášeli a s úctou jim vlastní obřadně do lesa pokládali. Nechali samotný les, aby se rozhodl, jak s nimi naloží. Dostatek jídla, vody, lásky i štěstí, ale přilákal krále…“

-o stovky let vpřed  – 

Malé štěrbinky prasečích oček si právě promnuly dvě silné pracky ověšené zlatými prtseny. Volk – pijan, hédónista, obžera, bohulibý zpěvák a král se právě probouzel po dlouhém a nerušeném spánku. Jeho skvostný zámek stál uprostřed velkého stříbrného jezera. Odlesky z malých vodních vlnek které se na něm klidně převalovaly v raním větříku odrážely sluneční paprsky do oken zámku. Čechraly spánek jeho obyvatel a oznamovaly svěží ráno. A tak měl slovutný pán Volk přes svá okna přehozeny těžké purpurové závěsy, které už ale dva, ani ne desetiletí lokajové, na pokyn jeho otevírajících se očí, rozhrnovaly. Do pokoje se prodralo světlo, vůně vzrostlých borovic z okolních lesů, šumění větru a ptačí řeči. Král této země byl veskrze oteklý, zarudlý a nepříjemně zapáchající člověk. Jeho mínění o sobě sámém ale nabývalo stále větších rozměrů. Obrovská hrouda na posteli po Volkově pravici se zatřásla. Královna Ésmé zachrochtala a zkusila se ještě na okamžik zavrtat hlouběji do prachových peřin. Páže, které právě přinášelo tác se snídaní se třáslo před králem a jeho náladami. „Snad se mu zdálo něco dobré“ prolítlo mu prosebně hlavou, když přicházel blíž. Byl ale na omylu, král Volk byl tak bohatým mužem, že se mu už dlouhá léta žádné sny zdát nemusely. Páže položilo zlacený podnos, v rychlosti se uklonilo a běželo do sklepních kuchyní pro snídani určenou královně. Té se nebál. Bral ji jen jako málomluvný kopec růžových volánů. Stačilo jí jenom pravidelně zásobovat plněnými karamelovými zákusky přelitými růžovým pudinkem a malinovou šťávou. Snad jen jednou za službu tohoto pážete se stalo, že královna neměla přichystáno. Byl to také jediný den, kdy se seškrábala ze své lenošky a z nenadání se její nařasané třásně objevily v umaštěné kuchyni. „Zákusky a štávu, prosím.“ Posadila se na malou štokrli k oknu a nikdo ji odtama nedostal až do večera, kdy vyhasly všechny ohně a hlavní kuchařka zavelela ke spánku. Po celou dobu jenom hodovala a četla knihu lehtivého námětu.

píseň pradlen

…Přesně tato slova se teď ale donášela k duchnám královského páru. Děvčata, která je pod okny zpívala, ji přezpívala na třikrát, než Volkovi došel význam slov. Ihned se pak ale na své posteli vzpřímil, zlostně hodil po nebohém pážeti nedojezeným pudinkvým rohlíčkem do zlatova opečeným a rázoval k oknu.

„Okamžitě mi je přiveď!“

Dva lokajové a zasažené páže se po sobě bezradně podívali. Nevěděli, kdo by se měl úkolu zhostit.

Pod královskými okny bylo tucet pradlen, které ve vodě máchaly bělostné – královské – cejchy. Zpívaly u toho a hašteřivě se navzájem dobíraly. Očividně jim vůbec nedošlo, že tři patra nad nimi najde právě prané prádlo svého využití.

Páže se se všemi podnosy nakonec vysoukalo z ložnice, předalo rozkaz komornému, ten veliteli stráží a ten zas svému pobočníkovi. Do královské ložnice vstoupilo dvanáct dívek. Oproti baculaté růžolící královně má najednou před sebou král Volk opálené a větrem ošlehané tváře. Všechny se pohledy zavrtávají do země. Všechny, až na jednu. Je to ta, kterou už král mnohokrát slyšel prozpěvovat. Jednou když jeho družina vybírala daně.

Volk je dobrý pán

myslí na svou zem

hodně koko rokoko

v loby spoko 

háže oko

chechtáky maj flow

dává bance

kadí hladce

nikdy není sám

ale už nemá kde by kopal, 

posouvá se dál

sondy, fondy milionty

tři sta řízů za vteřinu 

inkasuje pán

kupa dává kupu

v loopu jedem dál

morda dělá mordu

On pak selí hordu

V monopolech šéf

dá postavit domy, 

na ty si napíše:

Volk je dobrý pán

myslí na svou zem…

Pak zase, když vítal sousedního krále Slavoje a nechal při tom porazit deset vepřů.

o nenažranosti

Kdyby král Volk nebyl přízemní nabubřelec, snad by si i připustil, že nápěvky v sobě nesou určitý potenciál, který by i on sám mohl využít ve svůj prospěch. Lakonický úsudek, ale nedokázal přejít vlastní ponížení. Čím víc Volk proti veršům protestoval, tím hlouběji se mu ušní červ zavrtával do mozku. Dnes ráno tedy konečně stanul tváří v tvář ústům, které podněcují smích ostatních poddaných. Smích namířený přímo do jeho srdce. Oráč, pekařka nebo hradní stráž, všichni si její písně prozpěvovaly. Slova této dívky se nesla od východní brány k té západní, aniž by bylo možné vypátrat, kdo je vyslovil první. Až do této chvíle. Dnes už ale Volk nemá pochybnosti. 

„Tu píseň si vymyslela ty.“ Ukázal na dívku prstem.

Ta udělala krok dopředu, zpříma se na něj zahleděla. „Ano, pane.“

„Vysvětli mi, děvče, co tě k tomu vedlo?“

Matka, otec i dva chlapečci tvrdě spali. Když přišly tři sudičky k postýlce malého děvčátka, byly už pořádně zmožené. Za tu noc prošly dlouhou cestu a toto bylo poslední z dětí, které měly navštívit. Byly tak unavené, že své věštby neprodlužovaly a nijak nevysvětlovaly, Rozestoupily se kolem kolébky, vztáhly ruce ke spícímu dítěti a první pronesla: „budeš ve svém životě bystrá jako jarní řeka i tvrdohlavá jako mezek“, ihned potom usnula, proměnila se v obláček a stoupala k obloze, odpočinout si před další nocí plnou sudeb. Druhé se klížily oči a zívala, když ze sebe vysoukala „nenecháš na pokoji žádné bezpráví, které oči tvé spatří“. První sluneční paprsky se vylouply nad obzor a druhá žena zprůhledněla jako její družka a začala se měnit v nebeského beránka. Třetí, které najednou došlo, co její přítelkyně malému nuznému děcku provedly, stačila ještě říct: „Všechno zlo v rým proměníš a …“ Hned na to se rozednělo a u kolébky jakoby nikdy nikdo nebyl.

„Takže?“ Volk zaťukal svou královskou holí o podlahu. Dívka s sebou trhla. „Jen to, že pereme krásné peřiny ve kterých si nikdy nebudeme moct dovolit spát samy, pane.“ Uklonila se, a pak ji zrak padl na královský nočník a bezděky se zaculila. Volk ten pohled zaznamenal, zastyděl se a ihned svůj stud proměnil v ještě větší hněv. „Je vás tu dvanáct.“ Vystrašené dívky ani nedutaly, Volk si promnul bradu a do hrobového ticha zařval: „ Ať dnes večer padne dvanáctkrát deset ran bičem!“ Dívky zavily hrůzou, rozeštkaly se a některé z nich začaly omdlévat. Královskou ložnicí se nesly hlasité plačky do všech místností hradu.

„Dost! Ticho! Ještě jsem nedomluvil. Jak se tedy jmenuješ, děvče?“ Zeptal se a pokynul k rebelce.

„Jasna“. Dívčina odpověď prořízla místnost plnou slz.

„Dobře, Jasno, nikdy nebudeš spát v královských peřinách, protože ty jsou určené pro krále a jeho rodinu. Pro tebe je seník, když budeš mít štěstí.“ Volk se vítězoslavně zašklebil. „Vidím před sebou jedenáct dívek a tebe. Dostaneš tedy deset ran za každá ústa, která píseň zazpívala.“ Jakoby ji uštknul. Sto dvacet ran bičem se rovnalo jisté smrti. Bylo vidět, že se ostatním dívkám ulevilo, v očích ale měly hrůzu.

„Za pobuřování, rouhání a navádění lidu proti králi, tě odsuzuji.“ Jasna byla v šoku. „Teď bych měla říct, že mě všechno mrzí a poprosit o slitování.“ Prolítlo ji hlavou, ale ústa ji zradila a hlas se zasekl někde na půl cesty. Vydolovala ze sebe jen jakési „Ahgrrr“.

Volk přešel k oknu, podíval se do kraje. „Takové, jako jsi ty, tady netřeba.“ Mávnul rukou, jako když odhání mouchu a Jasnu se jali dva muži odvlékat pryč. „Milost pane králi, prosím milost!“ Volk vypouštěl všechny žádosti a prosby ostatníc pradlen, které už se zmátožily a zvedly ze země. Rozhodl se pro tuto chvíli kochat výhledem na krajinu. Stromy v rozpuku, sluneční zář a všudypřítomná hojnost ho naplňovaly pýchou a dobře žitým životem. 

Jasně se v tutéž chvíli podlamovala kolena, právě ztratila to jediné, co kdy měla – svůj život. Hned při vyřknutí děsivého ortele pochopila, že vše je ztraceno, její tělo se ale odmítalo podřídit. Kopala, škrábala, bránila se silným pažím a spílala ke všem svatým. Ještě se stačila chytit křídla dveří ložnice, když ji po chvilce odtrhli i od těch, celý výjev se jí před očima začal rozpíjet. „Proč má jeden člověk rozhodovat o životě jiného?“ volala ještě.

Jakoby z dály, ozval se v tu hroznou chvíli suchý, odměřený a jednotvárný hlas. „Dle zákona o letním slunovratu číslo deset, není možné popravovat ani odsuzovat tři dny před a tři dny po tomto dni. A slunovrat, jak známo bude nazítří.“ Řekla to královna v mezipauze mezi třetím a čtvrtým zákuskem. Ne snad proto, že by Jasnu chtěla chránit, řekla to prostě proto, protože to tak bylo. Na dění kolem sebe příliš nehleděla, zajímala ji jenom ta stříbrná mísa se zákusky. Dosah jejich slov byl ale fatální. Král se podmračil. Moc dobře chápal, že zákony se dodržovat musí, obvzlášť když jejich autorem je on sám. Rádcovská skupina taky vždy tvrdila, že jedno blahosklonné gesto se dokáže roztříštit na tisíc slov a obletět celou zemi’a Volk před sebou viděl jedenáct k smrti vystrašených pradlen, které se už o slávu jeho jména postarají. V hlavě se mu začal rodit plán. 

Jeho veličenstvo se doširoka usmál, odhalil tak ale prohnívající chrup a pradleny stojící mu nejblíž se s hnusem nahrbily. „A, pravda!, takže poděkujte královně! Milosti se ti tedy dostane, ty jedna nebohá ubohosti!“ Mávnutím přivolal strá’e podpírající Jasnu. „Ještě jednou ale některou z vás uslyším zpívat, žadné další slunovraty vás neochrání!“ Volk se usadil na tyrkysovou lenošku, upil vína a ukázal na Jasnu: „A ty, pojď sem. Zpráskat tě nedám, ale stejně si budeš muset odsloužit a odprosit, cos proti mě ztropila. Dostaneš úkol a jakmile ho splníš, můžeš se do mých služeb, jako pradlena, vrátit. Jestli ale neuděláš, co ti teď přikážu, s životem svým se rozluč.“ Jasna nasucho polkla, znala královy rozmary a slyšela o úkolech jako „Nech si narůst druhou hlavu“ nebo „proměň mi ten kámen v pečené kuřátko“, ale rozhodla se, že ať už to má být cokoliv, neselže, napřímila se. „Ano, pane králi, všechno splním.“

„Dobře, povezeš depeši ke králi Slovomírovi. Počkáš u něj na odpověď a tu mi pak přivezeš nazpátek. Rozumělas?“ Jasna slyšela obrovský kámen, který ji v tom okamžiku spadnul z prsou. Vůbec netušila, která z cest vede do království vládce Slavomíra, ale bylo jí to jedno, tento úkol dokáže splnit. Už jako malou ji bratři učili jezdit na sousedově valachu. „Ano pane, půjdu se hned připravit na cestu.“ Král souhlasně kývl a Jasna se rozeběhla do své komůrky pro párek festovních bot a teplý zimník.

Volk byl ale úlistný zlomyslný a hlavně pomstychtivý člověk, který se nehodlal tak lehce vzdát. Ihned po tom, co za pradlenami a Jasnou zapadly dveře, povolal svého písaře a sepsal s ním dopis:

„Drahý příteli, Slovomíre, Tu, která tento dopis přiváží dej okamžitě a bez milosti popravit. Její vlasy mi pak pošli v této truhličce po svém poslu. Bohatě se ti za tvou pomoc odměním.“

Tvůj věrný přítel,
Volk

Dopis zapečetil a uložil do dřevěné vyřezávané truhličky. Tu zapečetil taky.

Jasna dostala osedlaného koně – jednoho z nejsilnějších a nejrychlejších z královského chovu, vak s jídlem a čutoru plnou jablečné šťávy. Vyzvedla si od pážat depeši, vyšvihla se do sedla a rychle ujížděla k lesní stezce. „Ke králi Slovomírovy vede jenom jedna cesta, ta přes Velký les. Je to nebezpečný les, dej si na něj pozor.“ Povídala stařenka Lenka. „Ze stezky ale jen tak nesjdeš, lemuje ji malá říčka Hraběnka.“ radil zase zlatník, kterému po ní obchodnické vozy čas od času přivážely drahé kameny. „Vyvěrá v našich kopcích, ale teče přes les až do hradního příkopu krále Slovomíra. Tady máš a vrať se nám brzy, Jasno, bude tu bez tebe smutno.“ Pošeptal jí do ucha kovářův syn, který ji nenápadně vtisknul ještě horký, právě ukutý nůž. Nikdo jí nepovídal o omámených pocestných, kteří se v Lesa ztratili a když měli štěstí, vyjeli úplně na jiné straně a do konce svého života se poblouzněně motali krajinou. Jejich rodiny je prosili a spílali jim, oni ale už nikdy nebyli jako dřív. Někteří se nevrátili vůbec. Lidé na malém rynku v podhradí se koukali, jak mladá dívka cválá pryč a tichými slzami ve svých srdcích se loučili s ní a s radostí, kterou jim svými písněmi denně přinášela.

Jasna směřovala ke starému lesu, uháněla královskými lukami a byla rozhodnutá doručit list, co možná nejdřív. Černý kůň jako mosaz se jménem Ula cválal, jako by věděl kam mají namířeno a Jasna se na jeho hřbetě nechávala pohlcovat přírodou. Zurčení potoka, hnízda v korunách a plaché laně přebíhající přes cestu, když je kůň svými kopyty vyrušil. V jednu chvíli dokonce zahlédla, že se vysoko nad jejich hlavami cosi mihlo. Zvedla bradu, ale neviděla nic krom líných bílých mraků a modré oblohy. Pobídla Ulu. Zjistila, že kolem hradu je mnoho malých vesnic, o kterých nikdy před tím neslyšela. Někde zastavila a prohodila s místními pár slov, napojila koně a snědla pár buchet a omastkovou polévku. Před poslem krále se každý v úslužnosti předbíhal. Jiným osadám se pro jistotu vyhla, lidé si chtěli povídat, a to ji oddalovalo od jejího cíle. Vyzvídali, co je nového a vyprávěli jí své vlastní historky a i přesto že Jasnu jejich náklonost těšila, nechtěla si ani představovat, co by se mohlo stát, kdyby se nechala uhoupat poklidnou atmosférou a nepokračovala rychle dál. 

Jak se blížili k lesu, vesnic ubývalo a byly čím dál tím míň obydlené. Ve chvíli, kdy dorazili k malé bystřině radostně stékající z okolních kopců, zaznamenala nad sebou Jasna znovu ten rychlý pohyb. Když ale zvedla hlavu tentokrát, uviděla černý blesk, který po obloze střílel tam a zase zpět od jednoho mraku k druhému. Znovu pobídla Ulu, blesk se ale zjevoval stále častěji. Nemohlo to přece být zvíře. Tak rychlý a rovný pohyb by žádný z tvorů, které dosud znala, nezvládnul. Jak pomalí byli oni na zemi a jak rychlý ten dravec nad nimi. Jeho tělo se stále zvětšovalo. Jasna už rozpoznávala siluetu čehosi, co připomínalo mohutného orla, a ten kroužil kolem své kořisti. Kroužil kolem ní. Vytáhla svůj nový nůž, ale tušila, že pokud se ten tvor rozhodne zaútočit, nebude jí kovová čepel příliš k užitku. Nikdy na nebi nic tak velkého a hrůzostrašného neviděla. Mohl se se svou velikostí rovnat čtyř tažným koním a ona byla v provnání s ním jen malé bezbranné štěně. Když se na malou chvíli ohlídla za rameno, oslnil jí odlesk jeho peří, které pírka svým tvarem jen napodobovalo, ve skutečnosti bylo celé tělo toho tvora pokryto malými čepelemi. Jasna zadoufala, že nikdy nebude muset zjistit, jestli jsou nabroušené. Zaryla nohy hlouběji do koňských slabin, Ula zaržál, vzepjal hruď a jako vítr letěl krajinou, nezdálo se ale, že by to bylo k čemu platné. Naštěstí se několik set metrů před nimi z ničeho nic zjevil obrovsky rostlý platan. Mohl mít tak dvě stě let a Jasně problesklo hlavou, že by strom snad mohl zbrzdit ptákovu útočnou trajektorii. Orel se střemhlav pustil k zemi. Ula ale přidával na rychlosti. Běžel tak, jak žádný pozemský kůň před ním. Jasna už už cítila za krkem studený kovový zobák, ať už to byl kdokoliv. Orel, neznámé monstrum a nebo sen, nevydával vůbec žádný zvuk a ani pach, přesto Jasna věděla, že se jeho zobák pomalu otevírá k jedinému útoku, to už ale dorazili ke stromu a v ten moment všechno nebezpečí zmizelo. Jasna ještě instinktivně seskočila s nožem v ruce k poslední obraně, pronásledovatel jakoby se vypařil. Uvědomila si, že strom strom, který ji nabídnul bezpečí pod svou korunou, je prvním ze stromů Velkého lesa.

Platan byl jedním ze stromů, které tvořily jeho úvodní val. Za ním rostly další a další, kolem kterých Jasna s Ulou projížďeli. Opravdovou lesní bránu, ale poznali až po dobrém půldni cesty. Byly to dva obrovské stromy neznámého druhu, který Jasna ještě nikdy předtím neviděla. Každý list jakoby měl svou vlastní strukturu i barvu. Mohutné kořeny obou jakoby pily z průzračné říčky – Hraběnky, která se mezi nimi valila. Jasna měla dokonce pocit, jakoby i do ní naoplátku z mohutných kmenů stékaly malé stříbrné vlasce vody. Cítila k tomu vztahu stromu a vody přirozený ostych a neodvažovala se přijít blíž. Veliké rozpraskané kmeny nabízely útočiště stovkám zvířat a když je Jasna míjela, musela si zacpat uši před nebývale hlasitým bzučením hmyzu, kvákotem a cvrlikáním. Stovky malých živočichů žili v kmeni stromu. On vlastně neexistoval žádný kmen, byly to jen nesčetné zástupy brouků, myší, ptáčků, kteří tvořili hejno, a to se větvilo a rozrůstalo v korunu, ze které pak prosvítaly malé duhové paprsky ve tvaru listů. Každý ze těch čarovných stromů v sobě skrýval celý les.  

Smrkové šišky, kterými běžně Jasnina matka zatápěla, by se do těch, které se povalovaly tady vešly desetkrát. Veverka, která přehopsala z jednoho stromu k jinému měla rozměry psa a obyčejnou plazící se žížalu musel Ula přeskakovat jako metrového hada. Z lesa ale nedýchalo nepřátelství, určitě tu žila i mnohem větší a opravdu nebezpečná zvířata, Jasnu ale pomalu uspával chlácholivý hukot lesa s poklidnou atmosférou. Ve chvíli kdy jí už už padala hlava ke sladkému spánku, ovinulo se kolem jejích rukou pevné lýkové lano.

„Hoďte ji sem!“ Hluboký hlas zněl nad všemi ostatními. Byla to zhruba desítka lidí v trhaném a záplatovaném oblečení. „Lapkové“ docházelo Jasně pomalu, ale nemohla se k ničemu přinutit. Zkoušela se probrat ze svazujícího omámení, ale cítila se příliš příjemně na to, aby se pokusila o něco obranného. Ruce ani nohy nereagovaly a ona se pod silou lan svalila se na zem jako žok vína. Cítila, jak jí surové ruce nahmatali pod pláštěm dřevěnou krabičku s královskou pečetí, zkusila vzdorovat, ale ruce byly neoblomné a vzaly si náklad. „Zbavte se jí. Rychle, hlavně ať už to má za sebou.“ Zaslechla někde z dálky, protože vůně lesa neúnavně dál klepala, přímo bušila, do spánků. Jakoby snad nějaká cizí síla věděla, co se chystá a chtěla, aby celá tahle nešťastná situace, byla jenom snem, necítila Jasna žádný strach a ani zlost. Smířlivě zavřela oči, les k ní bude laskavý. Pod víčky se rozlévala zlatavá záře a Jasna padala stále hlouběji, kolébána vlnami lehkého větru. Když už skoro cítila dno, ke kterému celou dobu svého opojení plula, silné ruce jakoby ji vytáhly zpět na studený a nehostinný břeh.

„Co má tohle znamenat, kde je tvůj dopis s pečetí?“ Nechápavý zarostlý obličej muže s hlubokým hlasem a jezevčíma očima se znenadání ocitly tak blízko před Jasnou, že na muže musela chvíli ostřit.“

„Jak“ Jasna začínala přicházet k sobě. „Jak já to mám asi vědět.“ Ruce měla volné a pomalu se škrábala zpátky na nohy. „Je to přece královo psaní. Žádné peníze ani nic drahého s sebou nevezu, máte smůlu, přepadli jste špatného člověka.“ Podepřela se o Ulu, otřela si obličej, který ji ještě brněl ze silic, které kolem ní tihle lapkové rozprášili. „Jsem stejně chudá jako vy, i když v pravdě čistotnější.“ Neodpustila si Jasna s úšklebkem.

„Ty hlupačko jedna, víš ty co to vlastně vezeš?“ Dostala kopanec do holeně od muže s jezevčíma očima.

„Jak bych to asi mohla vědět, když je to zapečetěné, ne. Nebuďte pane takový blb.“ Dostala další kopanec, tentokrát pŕímo do podkolenní jamky. Když se vzpamatovala, přistál na ní pergamen špičkové kvality. Oněměla hrůzou, když si pročetla jeho obsah. 

„Tak ji zase svažte ji.“ Zavelel zas Jezevec. Jasna si uvědomila, že všichni ostatní mají na hlavách kapuce.„Přehoď jí přes hlavu tohle, Lacko“ a hodil po nejbližší postavě kus látky. „Odjíždíme.“ Silice znovu zafungovaly a Jasna se pohroužila do příjemného snu.

Když se po dlouhé a neviděné cestě vracela Jasna k vědomí, obklopovala její pohled ze všech stran ostrá skaliska a vyčuhující krápníky ze všech stran, příšeří a nehostinná atmosféra. Ocitla se v jeskyni. Nejspíš ji ti lidi nechtějí zabít, nebo přinejmenším ne hned. „Existuje ale někdo, kdo mě mrtvou chce.“ Rozpomínala se na poslední hodiny… „Ten parchant Volk!“ Jaký úlistný had, „vlastně mám s tímhle přepadením štěstí, viď.“ Uvědomovala si sama v sobě těsně před tím, než kdesi v dálce zaznamenala obrysy čísi siluety. Jak kráčela a přibližovala, došlo Jasně, že se ocitla mezi nanejvýš odpudivými, neopečovanými, neumytými a zapáchajícími lidmy. Dívka „Lacka“ , jak pronesla hned na uvítanou aniž by jí bylo vidět v tvář, si k Jasně přisedla, byla cítit na míle daleko. Potem, ohněm, močí a spoustou dalších věcí, které nebylo snadné identifikovat. Tedy alespoň ne pro někoho, kdo se každý den pečlivě drhnul. V Lacčině odéru se ale mísilo i něco z borovic, nespoutaného větru a sluneční záře, co Jasnu uklidňovalo. Nechtěla si ale ani za mák představovat, co s celým tím jejím koncertem vůní provede čas za nějakých dvacet let.

Svoji lesní vesnici pojmenovali lapkové Labyrint, ale na tak vznešené jméno to bylo jen pár chatek nalepených kolem kmenů platanů a buků a zhruba desítka zemlianek vyhloubených hluboko do země. Labyrint mohly připomínat snad jen spletité větve stromů, tyčících se nad osadou. Složité zapletence a chuchvalce dokonce vypadaly jako cestičky a na některých místech to kroucení připomínalo žebříky. Čím víc je Jasna pozorovala, tím víc se nořila do nepropustných kompozic větví a listů, až v nich začala rozeznávat výjevy a obrazy, které se nejspíš odehrávaly na půdě lesa. Něco jí říkalo, že ta místa už dávno neexistují, a že stromy, které se nad ní teď tyčí jednoduše považovaly za nutné nenechat upadnout v zapomnění utrpení, které se na místech, jenž spolkly, odehrálo. To, co nad hlavami lidí dokázaly ve svých korunách vytvořit předčilo vše, co Jasna dosud viděla na Volkově dovoře – fresky, olejová plátna i sochy zaráz. Tu Jasna, které bůh ví proč rozvázali pouta a dovolili se volně procházet, pozorovala výjev ženy, která utíká před lovcem na koni a ve svém úprku a boji o své tělo padá ze skály. Nebo jelena, který vyskakuje z okna jakési věže. či lišku jejíž děti leží bez známek života vedle sebe, v tělech zapíchnuté šípy. To všechno tvořilo srostlé dřevo, které se do obrazů rozhodlo vrůst a vyprávět příběh o lidských zlostech a křivdách vůči bezbranným anebo alespoň ne tak silným. Rostlinám, zvířatům, ženám nebo půdě. Obrazy se prolínaly, Jasně stékaly slzy po tvářích a větve stromů ji vedly dál. Přes obrazy o umírajících stromech a neživé zemi se dostala až na palouček se třemi čarovnými stromy, které malinko celý výjev osvětlovaly. Jasna si byla jistá, že krom drobných zvířat a broukům, musí v čarostromech kolovat ještě něco dalšího, nicméně se jejich větve nenuceně proplétaly s ostatními a Jasna si uvědomila, že právě sem vedou všechny cesty labyrintu. Ke třem velkým čarostromům, na kterých se ze steziček stává jedno ohromné majestátní hnízdo.

S každým západem Slunce se na některý z nich snášel obrovský orel. Tentýž, který Jasnu pronásledoval. Jediný pravý král, říkávala Lacka. Orlovo tělo se podivně láme, začíná se zmenšovat, kroutit a lámat – mění se v muže. Může mu být okolo dvaceti a hned Lacku napomíná, že není králem, ale pouze správcem. Správcem lesa. Pak se oboří na všechny v osadě – neměli si sem sebou vodit žádné lidi z města a tu dívku měli bez okolků zabít. Když si ale pročte Volkův dopis, pohrdlivě Jasně oznámí, že se stala jeho ctěným hostem, který ale nesmí odejít. 

Jasna v životech lesních lidí shledává nedostatky, které už dávno lidé kolem zámku nemusí řešit, rozumí ale i svobodě, kterou s sebou život v lese přináší. Zlobí se, že je zde držena proti své vůli, ale i kdyby se k útěku rozhodla, netušila, jak se z lesa dostat ven. Pomalu začíná zpívat… Orel ji často pozoruje – sedává v korunách stromů i ve své lidské podobě – a nedej bože, směje se. Mění se vždy s prvními paprsky a s těmi posledními se mu jeho lidské tělo navrací zpět. Jasna se dozvídá, že Orel je výtvorem a synem dvou poustevníků ze starých pohádek, kteří oživili poušť. Nedali do suché půdy žádné jiné kouzlo než svá vlastní těla, ze kterých se postupně les stal a oni se tak rozplynuli do každé jeho části. Někde v lese prý i existuje háj, který dokonce mluví jejich hlasy. Ti dva lesu obětovali i tělo svého skoro dospělého – umírajícího syna. Přeoperovali jej a přeměnili ho tak, aby jeho nové tělo dokázalo čerpat nekonečnou energii z větru a slunce. Svými skalpely, vysokými kovy a technologiemi z něj stvořili stroj, který měl lesu připomínat z části orla, a také dokázat komunikovat s lidmi. Ty viděli jako největší nebezpečí pro les a tak do jeho kódu naprogramovali nekonečně mnoho variant komunikace a obranných manévrů. Úkolem jejich syna, který se možná pod povrchem těla ještě kdesi skrýval, bylo ochraňovat před všemi zlými silami. A tak ho dodnes hlídá a žije tak smrtelným životem, jako sám les.

Když už se Jasna začala smiřovat se svým osudem, začaly čarovné stromy, ze dne na den, usychat. Nikdo netušil, co se děje až do doby, kdy přiletěl poraněný Orel se zprávou, že je lidé začali kácet. Orel se s nimi snažil bojovat, ale marně, nebyl schopný vyvinout jakékoli agresivní jednání, jen vlastně odrážel rány, co mu chtěli zasadit jiní. 

Lidé z lesa rozhodují, jak se bránit a bojovat. Na pomoc si chtějí přivolat i všechna lesní zvířata, Jasna ale moc dobře ví, že za vším stojí jen sám Volk a jeho touha po penězích, a že stromy nechává kácet jen ze ziskuchtivých důvodů. Buď je chce lít do parfémů a nebo z nich zase zkoušet dělat zlato. Všechny prosí, aby k žádnému boji nedošlo, protože cokoliv by podnikli, dopadlo by stejně tak, že se jenom navzájem zabijou a Volk povolá další dřevorubce a kácet se bude dál. Když si ale Jasna všimne Orla, který skomírá ne kvůli zranění, ale kvůli oslabenému a ohroženému lesu, dojde jí, že se musí okamžitě něco podniknout. Jak to ale udělat, aby nedošlo k žádné smrti a les zůstal celistvý? Orel jí prozradí, že v lese existuje místo, které by mohlo vyslyšet a pomoct problém vyřešit. Musí svou prosbu o pomoc pošeptat jeho matce a otci a ti ji uslyší jen v nejtemnějších hlubinách Velkého lesa. Na místě s prastarou tůní. On sám smí Jasně ukázat, kde se zhruba nachází, on sám ho ale nikdy nenajde a nikdy se svými rodiči nebude moct znovu mluvit. Je to jedna z vysokých cen, kterou on a jeho rodina zaplatili, když se rozhodli z pouště les vytvořit. Jasna tedy tajemný háj musí najít sama. Hned ráno s prvními paprsky společně odlétají. Z Orlova hřbetu je vidět, jak rozsáhlý Velký les je – kam oko dohlédne, samé stromy. Sestoupí níž a dosednou k nevelké mítince. „Tady počkám, Jasno. Najdi tu tůni, poznáš ji jednoduše, nad hladinou se totiž odráží velké Ucho lesa, tomu svoje prosby pošeptej a modli se, aby ti pomohlo.“

„Jak přesně tu mítinu najdu?“ 

„Prostě běž, pokud tě matka s otcem budou chtít vyslechnout, najdeš je a nic se ti nestane.“ 

Nehostinné větvoví, rozedřené ruce, nohy i tvář do krve. Když už je Jasna po dlouhém putování opravdu na konci sil, dojde mezi obrovské, obrovské stromy, které svými kmeny obkličují klidnou hladinu životadárné tůňky. Mezi nimi vévodí největší z duhových stromů, který v lese roste a na něm – král všech hub, majestátní choroš – Ucho lesa. Jasna k němu uctivě přijde, ukloní se a pošeptá mu vše, co ji trápí. Mluví dlouho, o Volkově chamtivosti, životě na hradě, o lidech z jeskyně i Orlovi. Choroš neodpovídá, ale strom, na kterém žije skloní své větve a jeden z ptáků, který v jeho hnízdech žije, se rozpovídá chlácholivým ženským hlasem. Poví Jasně, že pro to, aby se lesu zase dobře vedlo, musí splnit dva úkoly – svrhnout krále Volka a pak na jeho místo vybrat nového nástupce, který ale bude ochotný přátelit se s lesem. „S prvním úkolem ti pomohu, chceš-li, druhý ale musíš zvládnout sama.“ Prozpívá ptáček, načež Jasna horlivě přikývne a tvoreček pokračuje. „V mých kořenech spí dlouhým spánkem medvědí princ, seber mu z kožichu tři z jeho blech a popros je, aby šly s tebou sát krev krále Volka. Uvrhneš ho tím do dlouhého a sladkého spánku, ze kterého ho budeš moct probudit zase jenom ty.“ Jasna přikývne, chce se ještě ptát, ale ptáček už nemluví, jen cvrliká jako by nikdy nebyl nikým jiným než ptáčkem. 

Jasna tedy slézá dolů pod kořeny, prohrabe se ke spícímu princi a zavrtá se mu hlavou do huňaté kůže. „Blešky blešky, pomozte mi, abych našla klid pro tuto zemi.“ Chvíli nikdo neodpovídá, pak se ale z chlupů medvěda ozve slabý hlásek:

„Milá Jasno, rády ti pomůžeme, pokud teď ale od medvěda odejdeme, vzbudí ho to, rozzuří se a bude nás všude hledat.“ Jasna souhlasí a jakmile má všechny tři v kapse, obrovské tělo se zavrtí, to už ale Jasna utíká seč může. Skáče přes vyvrácené kmeny a pařezy. Zakopává, ale znovu se zvedá. Nějaký instinkt, kterému nerozumí ji ukazuje cestu. Medvědův řev jí je v patách. Už už ji dohání. Funění i kroky, už jsou skoro cítí na zátylku, v tom se před ní rozprostře mítina. Medvěd kňučí jako malé selátko, otáčí se a upaluje pryč. Čeho se může tak velký medvěd bát, ptá se Jasna. Odpověď dostane v zápětí. Uprostřed palouku stojí nejsilnější a nejmocnější ze všech zvířat – Orel. Jasna utrousí pár vtipů na orlovu majestátnost, tomu trošku spadne hřebínek a společně se vznášejí k mrakům a Jeskyni. Slunce už pomalu zapadá…

V doupěti si Jasna bere krabičku, v níž byla původně depeše pro krále Slovomíra poprosí blešky, aby si do ní skočily. Zavolá koně Ulu a tryskem ujíždí k zámku. Nechávají za sebou poraněného Orla, který se s Jasnou před chvílí zřítil z oblohy. Jasna častuje Orla další sérií vtipů k síle a neodolnosti. Lacka, jako fiktivní posel krále Slovomíra, předává depeši, blechy štípou a Volk usíná. Les však chřadne dál, je třeba vybrat nového správce. 

Lesní lidé, kteří právě ke dvoru dojeli, požadují, aby jím byl Orel, zámečtí páni zase, aby se volilo mezi rytíři. Obyčejní lidé směřují své pohledy ke kovářovu domu. Jasna ale do mumraje a chaosu všem oznámí, že existuje jen jediný člověk, který by mohl být vůči všem zodpovědný. Sedět na trůně, být přítelem lesa a nezjištně dodržovat všech zákonů, které si lidé společně sepíší. „Tím člověkem je ona!“ A prst jí spočine na královně, která čte další knihy a projídá se mísou zákusků. „Je jediná, kdo bude bez předsudků dodržovat vše na čem se tady dohodneme.“ Královna nemá problém s výměnou lehtivé literatury za nové svazky zákonů – kterých už za svůj život beztak četla stovky. Na hradě totiž už pročetla všechno, co mělo písmenka od receptů po inventární doložky královské galerie. Lidé z měst a lesa se společně domlouvají a tak je první změnou nové vlády příkaz přistavení královské ložnice blíže ke královské kuchyni a tou druhou, hned v zápětí, zastavení kácení duhových stromů. Následují další a další zákony až se velká lesní zvířata přestanou bát a najednou je jejich procházky bezpečně zavedou až k hradnímu jezeru. Lidé se zase nebojácně vydávají na lesní plody do Lesa. 

Orel i s lesními lidmi opouštějí hrad, Jasna chce zůstat a dávat pozor na královnu. Když odcházejí, Orel Jasnu políbí (ou maj got).

konec – pusinka