Malešice bývaly v minulosti malou vesničkou, patřící dvěma statkářským rodinám. A když je cokoliv rozděleno mezi dva, stane se jeho bytí – spirálou. Ze začátku jsou všichni spolu spokojení a blízko sobě. Všechna rozhodnutí se zdají být logicky propojená a onu blízkost doprovází harmonie a spokojenost, čím víc se ale spirála rozšiřuje, dokáže do sebe pojmout víc a víc prostoru, nálad a pocitů až jsou ti původní dva, kteří stáli v začátku dvacetkrát vyměněni a jejich nástupci a nástupyně vůbec netuší, proč že má všechno kolem nich podléhat dvěma. Začnou uzurpovat a nebo přemýšlet o věcech z vlastních perspektiv a původní balance se zhroutí v chaos. Stejně tak tomu bylo v minulosti i mezi rodinou Vojslavových a Píseckých, kteří každý vlatsnili jednu polovinu vesnice. Nebylo by to nijak důležité, kdyby ale do země nezasadili svůj svár tak hluboko, že tu po stovky let klíčí a ovlivňuje všechno, co mohlo být jinak….

Připravovaná kniha „Pohádky z Malešic“ je soubor povídek v jejichž středu stojí jeden z pražských katastrálních celků Malešice. Ty jsou jsou městskou čtvrtí ve východní části města Prahy. Z převážné části jsou součástí městského obvodu Prahy 10, pouze zahrady na západním úbočí vrchu Tábora v areálu zahradnické školy a v okolí patří do městské části Praha 9.

Magické příběhy, založené na reálných událostech a postavách proměňují svoje vyprávění ze sureálna do dokumentárních poloh a manifestu prekarizace, gentrifikace a smutku . Tento fokus dává vzniknout nevšednímu obrazu jednoho místa. V současné době existuje pět povídek/ Muž bez tváře a žena bez očí, Dům pro svobodné, Orla, O továrně a měsíčku, Plaňanská.

ukázka z povídky Orla/

„Jednou, kdysi dávno, v období velkého sucha, objevili se na obzoru umírající krajiny dvě postavy. Schovávaly se mezi skalami a pískem a pozorovaly ostatní lidi usychat, blouznit a prosit oblohu, aby jim dala déšť. Zásoby se začaly tenčit a právě přicházelo další jaro s půdou suchou jako troud. A tak se ti dva rozhodli, že krajině i lidem v ní pomohou. Došli na místo, kde se před lety rozprostírala úrodná pole, teď ale široko daleko neviděli nic jiného než písek. Postavili se k sobě čely, chytili se za ruce, odříkali zaříkadlo a pak do země vložili prastaré kouzlo. Za nedlouho potom se písek uprostřed pouště proměnil v kaluž. To místo byla poušť a na poušť v dobách sucha nikdo nechodil. Ke kaluži tak nejdřív přilétaly mouchy, pak ty mouchy objevily myši, část z nich snědly, ale vody přibývalo a mouchy se v ní mohly množit dál. Pro kroutící se vodní larvy si začaly přicházet i ptáci a ještěrky. Z kaluže byla tůňka a z tůňky jezero. V okolí rostly květiny a keře a celá poušt se postupně proměnila v les s čarovným hájem ve svém srdci. 

I spatřili k smrti žízniví lidé ve své poslední hodince ten živoucí zázrak. A proto, že byli dlouho zkoušeni, chovali se k lesu a k životu kolem něj s velikou úctou. Brali jenom to, co potřebovali a nazpátek nosili obětiny. Každý, co mohl: suchou růži jako upomínku na lásku pohlcenou suchem, jedno ze dvou skrytých jablek nebo pecku meruňky, z dávno mrtvého sadu…

Les se odměnil a do roka vrátil desetkrát, co dostal. Výhonky ovocných stromů natahovaly svoje drápky a palouk konvalin přinášel voňavý příslib budoucích dní. Lidé porozumněli lesu a dobře věděli, co mu mohou nabídnout, aby za čas sklidili, když ale zkoušeli zemi poorat, nic z ní nevzešlo. Tak semena jen přinášeli a s obřadnou úctou sobě vlastní je pokládali na hlínu, mezi padlé listí nebo do mechu. Nechali samotný les, aby se rozhodl, jak s nimi naloží. Dostatek jídla, vody, lásky i štěstí, ale přilákal pána…“

Tento projekt podpořilo Ministerstvo kultury a Městský úřad Prahy 10.